Kandidáti

Rozhovory

Rozhovory s našimi kandidáty o životě i o budoucnosti obce.

Petr Tryščuk

Petr Tryščuk: ROZHOVOR, O ŽIVOTĚ I O BUDOUCNOSTI OBCE

Medailonek kandidáta →

Ty a Kunčice, jsi Kunčičan?

Téměř čistokrevný. Oficiálně jsem narozen v nemocnici na Čeladné, ale narodil jsem se doma. Rodinné kořeny sahají zpět přes 120 let. Grunt, na kterém dnes bydlíme, vlastní naše rodina přes 100 let, ale původní usedlost zde stála už začátkem 18. století. Bylo to soběstačné hospodářství s vlastním zdrojem vody, vodním i větrným mlýnem. To nás inspiruje k dnešnímu hospodaření.

Jaký máš vztah ke Kunčicím?

Dětství jsem prožil na hranici Čeladné a Kunčic, ale školu i aktivní život jsme s rodinou žili vždy v Kunčicích. Tehdy mezi obcemi fungovala taková klukovská rivalita a my jsme byli zaškatulkováni do Kunčic. Hodně času jsem v dětství trávil také na jižní Moravě, odkud pochází moje maminka.

Od malička byl můj vztah k obci spojený hlavně s přírodou, k čemuž mě vedl otec. Jsem totiž už čtvrtá generace bylinkářů v rodině. Tuto tradici založil můj děda, po kterém neseme i naše příjmení. Proto pro mě Kunčice nikdy nebyly jen místem bydliště. Jsou spojené se zelení, přírodou, hospodářstvím, zvířaty a určitým způsobem života, ve kterém jsem vyrůstal.

Hodně lidí tě zná díky ochraně přírody a historii. Kde se tyto zájmy vzaly?

Už v 16–17 letech jsem zpracoval svou první „vědeckou práci“ o rozšíření otakárka fenyklového v Kunčicích, která mi později pomohla při přijetí na Biologickou fakultu Jihočeské univerzity. Jako rodina jsme se intenzivně věnovali chovu motýlů a patřili jsme mezi ty nejúspěšnější chovatele. Dodnes jsem správcem padesátitisícové skupiny zaměřené na chov motýlů.

Dnes se jedná o poměrně častý koníček, kterému se věnují tisíce lidí. V době mého dětství jsme ale byli v mnoha ohledech průkopníci. Společně s řadou dalších nadšenců, například s MUDr. Bubeníkem, známým z Krevního centra F-M, jsme hledali nové cesty, sháněli exotické druhy a mapovali výskyt vzácných motýlů nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Byly to úžasné roky. Člověku tehdy nevadila klíšťata ani komáři, protože radost z pozorování vzácného druhu za to stála.

I když už dnes nemám tolik času, chystám se v dalších letech postavit menší motýlárium, které bych zpřístupnil i veřejnosti.

K historii jsem se dostal později. Přes Vikingy a Kelty jsem se postupně dostal ke Slovanům. Spolu s manželkou a dalšími dvěma lidmi jsme v podstatě položili základy rekonstrukce období Velké Moravy u nás. V době největšího rozmachu se tomuto období věnovaly stovky lidí.

Spolupracovali jsme s historiky, etnografy a archeology, zpracovávali historické prameny a kroniky a připravovali rekonstrukční postupy. Dokonce i naše svatba v Archeoparku Chotěbuz byla zřejmě největší rekonstrukcí slovanské svatby. Účastnilo se jí přes 120 lidí v historických oděvech a v mnoha ohledech šlo o velmi přesnou rekonstrukci tehdejších zvyků.

Dodnes toto období považuji za jedno z nejkrásnějších v životě. V té době jsem se ženil, narodily se nám obě děti a vlastně jsme i tyto osobní okamžiky propojili s historií. Navíc jsme poznali zapálené lidi z celé republiky, vědce, odborníky i nadšence. S některými z nich spolupracuji dodnes, například s Muzeem řemesel v Příboře.

Výrazně ses věnoval také moderní historii a partyzánské skupině Wolfram.

K historii odboje jsem se dostal kolem dvaceti let. Tehdy to ale nebyl ani tak historický nebo badatelský zájem. Spíše vlastenecký. Díky tomu jsem poznal řadu zajímavých lidí, kteří byli perzekuováni v období komunismu. Obdivoval jsem jejich statečnost, čestnost a nezlomnost. Měl jsem tehdy pocit, že tady budou pořád. Byli ještě při síle a člověk si neuvědomoval, že jednou jejich vzpomínky zmizí.

Později jsem viděl pořad „Možnosti hrdinů“, ve kterém byl mimo jiné rozhovor s kunčickým rodákem Vladimírem Řezníčkem. Ten už v té době nebyl mezi námi. A já jsem si najednou uvědomil, že i když bydlím na druhém konci obce a zajímám se o historii, tak o něm prakticky nic nevím.

Tento impuls mě nakonec přivedl k rozsáhlejším projektům věnovaným beskydským partyzánům. Měl jsem pocit povinnosti vůči společnosti, která začínala „zapomínat“, proto jsem začal shánět dotace a dary a nakonec jsem získal stovky tisíc korun na desítky projektů.

Jezdil jsem po kraji a natáčel rozhovory s veterány a pamětníky pro Paměť národa. Osobně jsem poznal téměř čtyřicet lidí, kteří prošli Liškovou a Svobodovou armádou, Armijí Krajovou, nebo nuceně Wehrmachtem. Poznal jsem odbojáře, vězně gulagů a koncentračních táborů.

Na rozhovory navázaly přednášky, besedy, naučné stezky a velké množství informačních materiálů o odboji v Beskydech.

Co ti setkávání s válečnými veterány a pamětníky dalo?

Bral jsem to i jako určitou splátku dluhu nejen vůči obci, ale také vůči vlastní rodině. Naše rodina, která bydlela Pod Stolovou, prožila celou válku ve velkém stresu. Praděda pocházel z Bukoviny a i proto byl, dle vyprávění, navštěvován partyzány. Celou dobu proto žili ve strachu, že se na to přijde.

Mimo partyzánského odboje v Beskydech jsme se poměrně rozsáhle věnovali také bojům o Čajánkova kasárna, což byla v té době již téměř zapomenutá historie. Poslední žijící účastník, pan Miroslav Šolc, naši práci ocenil tím, že mi věnoval své památeční vyznamenání. Každé čtyři roky také obnovujeme naši informační ceduli, která stojí před památníkem 8. pěšího pluku.

Byla to obrovská životní zkušenost. Lidé, kteří prošli válkou, vězněním nebo strádáním, především na východní frontě, byli i ve vysokém věku neuvěřitelně skromní a měli úplně jinak nastavené životní hodnoty.

Jsem také rád, že jsem ty rozhovory dělal. I proto, že dnes často vidíme snahu historii vykládat účelově. Pro mě je to složité přijímat, protože jsem ty lidi znal osobně. Nebyla to anonymní jména v učebnicích.

Byli to lidé, se kterými jsme měli velmi dobré vztahy, a řada veteránů se stala našimi rodinnými přáteli. Za všechny bych zmínil například generála Zdeňka Škarvadu z Ostravy. Byl to opravdu skvělý člověk a jsem rád, že jsem měl možnost ho poznat.

Dají se tyto zkušenosti využít i nyní?

Určitě. Díky zkušenostem a kontaktům z ochrany přírody jsem mohl téměř sám připravit projektový záměr budoucí Křenkovy zahrady, který nás výrazně posunul k jejímu bezúplatnému získání. Podobně tyto zkušenosti využívám také při revitalizaci Žabáku a dalších lokalit.

Zkušenosti z neziskového sektoru zase využívám u plánovaného Komunitního centra a využívání Klubovny. Jde mi o to, aby nevznikaly jen stavby nebo místnosti, ale skutečná místa pro lidi.

Kontakty z oblasti historie pomohly například při výstavě Kornelie Němečkové nebo při záchraně roubenky č. 5, kde se propojuje historie, vzdělávání i cestovní ruch.

Každá odbornost se dá využít, pokud má člověk skutečně chuť něco dělat.

Jak ses dostal do komunální politiky?

V politice jsem byl jako řadový zastupitel už v letech 2006–2010. Vedl jsem tehdy komisi pro životní prostředí a už tehdy jsem se snažil prosadit některé projekty a přístupy, které se mi ale daří realizovat až dnes. Po volbách nové vedení nemělo zájem na práci komise navázat ani jakkoli spolupracovat s opozicí. Proto jsem v roce 2010 raději rezignoval a nepočítal jsem, že bych se do obecní politiky někdy vrátil.

I tato zkušenost později ovlivnila můj přístup k vedení obce. Vždy jsem se snažil dávat maximální prostor všem lidem, kteří chtějí něco dělat, včetně opozice. Pro mě nikdy nebylo rozhodující, jestli je někdo z našeho týmu, nebo z opozice. Důležité je, jestli chce pracovat pro obec.

Nakonec ses ale vrátil?

V roce 2021 mě začali oslovovat lidé nespokojení s fungováním obce, především s přístupem k občanům a transparentností. Dlouho jsem tomu odolával. Měl jsem vlastní podnikání, které mě živilo lépe než dnešní práce místostarosty.

Jedním z velkých impulsů byl územní plán, u kterého jsem opakovaně nabýval dojmu, že do některých rozhodnutí vstupují i osobní zájmy. Dalším byl způsob, jakým se tehdejší vedení snažilo zbavit oblíbeného ředitele školy, přestože si občané, pedagogové i děti přáli jeho zachování. To mi přišlo nefér.

Postupně jsem také na vlastní kůži poznal přístup obce například při poskytování informací a začal jsem více pronikat do některých obecních zakázek. Dospěl jsem k názoru, že je na obci něco zásadního špatně. A když se mě pokusili zastrašit, rozhodl jsem se do toho jít naplno.

Původně jsem přitom vůbec neměl ambici usilovat o nějakou vyšší funkci. Když jsme ale následně ve volbách získali tak velkou důvěru občanů, bylo jasné, že komunální politika se nedá dělat polovičatě. Člověk se buď musí skutečně angažovat, nebo stát bokem. Rozhodl jsem se proto tuto odpovědnost přijmout.

Postupem času se také ukázalo, že část lidí, kteří mě k návratu přesvědčovali, sledovala vlastní zájmy. Vyhovovalo jim, že za ně odvedu nepříjemnou část práce, půjdu se svým jménem na pranýř a oni si přitom zachovají svou tvář. To úplně fér nebylo, ale alespoň jsem byl vytrestán za svoji tehdejší naivitu.

Byly začátky ve funkci těžké?

Velmi těžké. Jen pár měsíců před volbami jsem prodělal těžkou mrtvici a ochrnul jsem na pravou polovinu těla. Do práce jsem nastupoval ještě ve stavu, kdy jsem jednu nohu tahal za sebou. Prvních devět měsíců jsem na vše byl prakticky sám. Starosta byl neuvolněný a ze sekretariátu navíc odešla zkušená referentka. Vedle práce místostarosty jsem tedy musel vykonávat i jejich práci. Což mi z nemalé části zůstalo až do konce roku 2025 a částečně až dodnes.

Technické služby jsem přitom kompletně přestavěl, pořídil techniku, změnil rozdělování práce a určil priority.

Není proto divu, že první víkend, který jsem nestrávil celý v práci, přišel až po čtyřech měsících ve funkci. Řada věcí se také musela budovat úplně od začátku. Na obci chyběla spousta věcí a řada věcí přebývala. Třeba smlouvy za desítky tisíc na služby, které obec už roky nevyužívala, ale nikoho nenapadlo tyto smlouvy zrušit.

Bylo takových restů hodně?

Nebyly to žádné závratné počty. Spíše bylo nepochopitelné to, že to nikdo neřešil. Některé resty přitom byly staré desítky let a velkou část z nich se podařilo vyřešit, na což jsem patřičně hrdý.

Podobně se dalo usmlouvat, vysoutěžit nebo vyjednat hodně jiných změn ve prospěch obce. Myslím, že ušetřené částky jdou do statisíců.

Bylo zpočátku hodně úkolů, které se musely udělat?

Na začátku navíc nebyly nastavené některé transparentní postupy, chyběla řada dokumentů z minulosti a neměli jsme ani pořádně funkční počítačovou správu. Bylo to také období, kdy nás opozice hodně zkoušela a oťukávala, jestli to ustojíme a vydržíme.

Dlouhou dobu jsem přebíral i řadu úkolů, které nebyly přímo mojí prací, protože pro mě bylo důležitější, aby se věci udělaly než řešit, kdo je měl udělat. Postupem času jsem ale zjistil, že takový systém není dlouhodobě udržitelný.

Jak vypadá tvůj pracovní den?

První tři roky můj pracovní den často začínal ještě před šestou. Například když sněží nebo silně prší, objedu obec, abych znal situaci a mohl pomáhat koordinovat práci. Dopoledne řeším běžnou agendu a projekty, odpoledne následují schůzky a práce v terénu.

Protože jsme chatařská obec, mnoho schůzek probíhá také večer nebo o víkendech. Nechci vlastníky nemovitostí diskriminovat jen proto, že jsou zdaleka a přes pracovní týden tady nejsou. Především přes léto je proto víkendových schůzek poměrně hodně.

Jediný čas, který jsem si nenechal vzít, je poledne. Na obědovou pauzu si nechávám zhruba dvě hodiny, které se snažím trávit odpočinkem a se svou ženou. Je to v podstatě jediná část pracovního dne, kterou se snažím opravdu chránit pro vlastní osobní potřebu.

Večer se pak vracím k dotacím, projektům a administrativě, na které přes den není klid. Práce tak často pokračuje až do pozdního večera, někdy i do půlnoci. Za osm hodin se nedá všechno stihnout a bez této „noční“ práce bychom se tolik neposunuli a neměli rozpracováno přes 50 projektů.

Když jsem si udělal analýzu své práce, vyšlo mi, že jsem alespoň nějakou práci pro obec vykonával během 97 % všech pracovních dnů, 55 % víkendů a 75 % státních svátků.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Rozdělil bych to do tří oblastí. Z pohledu rozvoje obce je to množství připravených a realizovaných projektů a více než 81 milionů korun „získaných“ z dotací. Především ale máme zásobu dalších připravených projektů do budoucna.

Z pohledu občanů jsem rád, že řešíme i malé problémy. Hned ze začátku jsme si s Davidem Čeňkem stanovili zásadu, že 70 % problémů se dá vyřešit do sedmi dnů. Někdy jde o úplné drobnosti, na jejichž vyřešení přitom dotyčný čekal i desítky let. Třeba odvodnění cesty, na jehož vyřešení někdo čekal desítky let, jsme dokázali udělat během tří dnů.

Upřímně nechápu, proč byly některé takové základní potřeby občanů dříve ignorovány. Často totiž nejde o peníze. Jediné, co to vyžaduje, je čas a energie. A když jsme si ten čas dokázali najít my, mohli si ho podle mě najít i naši předchůdci.

A třetí oblastí je transparentnost. Rozhodování obce musí být dohledatelné a občan má plné právo vědět, kdo za jakým rozhodnutím stojí. Jsem rád, že se mi to povedlo zavést hned na začátku mandátu. Obzvláště když dnes vidím u některých zastupitelů takový odpor k transparentnosti.

Ve volebním programu se transparentnost slibuje snadno, ale potom například slyšíte názor, že by se mělo hlasovat anonymně, aby člověk mohl podle situace měnit svůj postoj. Takový způsob řízení obce je pro mě naprosto nepřijatelný.

Změnila se také komunikace obce s občany?

Podle mě zásadně. Snažíme se dávat lidem maximum informací o tom, co obec dělá a proč. Vím, že se naším způsobem komunikace inspirovaly i některé okolní obce a tento způsob komunikace nám v mnoha obcích závidí.

Paradoxně jsem „doma“ za to samé čelil i tvrdé kritice, s tím, že informací poskytujeme zbytečně mnoho. Dokonce jsem slyšel i názory, že není dobré lidem všechno říkat, protože jsou potom „moc chytří“.

Tomu jsem nikdy nerozuměl. Občan má právo dostat maximum informací a názor si vytvořit sám.

A jak probíhala vnitřní komunikace?

O své práci jsem vždy velmi podrobně informoval všechny kolegy. Za své funkční období jsem odeslal 16 tisíc mailů, velmi často s podrobným popisem připravovaných projektů a postupů. Bylo pro mne zklamáním, když jsem zjistil, že někteří si ty maily ani nepřečetli a nevěděli pak, na čem se v obci pracuje.

Je něco, co ti funkce vzala?

Především některé iluze o lidech a také o některých spolcích. Myslel jsem si, že pokud máme společný cíl, lepší obec, lepší podmínky pro spolky nebo jejich lepší vybavení, dokážou se lidé oprostit od osobních a politických antipatií. Ne vždy to tak funguje.

Pro některé lidi je někdy paradoxně „hůře“ vlastně „lépe“, pokud by totiž z nějakého úspěchu mohly politické body plynout někomu jinému než jim. To jsem dlouho nedokázal pochopit.

O dopadu na rodinu se příliš rozepisovat nechci, protože to byly hodně náročné čtyři roky. Prakticky jsem ale přišel o podnikání, kterému jsem se věnoval řadu let a které mě živilo lépe než práce místostarosty, a o velkou část volného času, který jsem dříve věnoval přírodě, turistice a dalším zájmům. To bych chtěl v dalším období alespoň částečně změnit.

Kam by se měly Kunčice posunout?

I když se toho podařilo hodně, vnímám to pořád jako start. Obec se potřebovala v řadě oblastí nejdříve narovnat s ostatními moderně fungujícími obcemi a vytvořit si zásobu projektů, na kterých může dál stavět.

Máme připravené projekty, ale současně nesmíme dělat chybná rozhodnutí, především ve vztahu k financím, k personální politice, ke krajině a k územnímu plánu.

Rozvoj podle mě neznamená zastavět všechno, co zastavět lze. Musíme hledat rovnováhu mezi moderní obcí a zachováním toho, proč lidé v Kunčicích chtějí žít.

Dobrým příkladem je debata kolem výstavby PENNY Marketu, ke které jsem byl od začátku velmi kritický. Celý záměr byl podle mě zpočátku veřejnosti komunikován nešťastně a část lidí dodnes tápe, co je vlastně projektem obce a co soukromého investora. Právě podobným situacím bychom se měli do budoucna vyvarovat. Rozvoj ano, ale musí být promyšlený a občané musí přesně vědět, o čem se rozhoduje.

Dokážeš si po všech sporech představit spolupráci i s politickými soupeři?

Myslím, že jsem během těch čtyř let prokázal, že se dokážu oprostit od osobních invektiv. Bylo několik pokusů o mé odvolání, řada podání a stížností a objevovala se i velmi tvrdá osobní obvinění zasahující nejen mě, ale i moje soukromí a rodinu.

Některá veřejná tvrzení podle mě překročila únosnou mez natolik, že jsem byl připraven bránit se právní cestou. Poté část těchto tvrzení z veřejného prostoru zmizela. Pro mě je to zkušenost, kterou samozřejmě nejde úplně vymazat, ale zároveň nechci, aby osobní spory rozhodovaly o budoucnosti obce.

Pro mě nikdy nebylo rozhodující, za jaké uskupení člověk kandiduje. Rozhodující je, jestli chce skutečně pracovat pro obec, ponese svůj díl odpovědnosti a dá se na něj spolehnout. Rozdělovat se chtěla hlavně opozice.

Pokud chci další směřování obce skutečně ovlivňovat, je samozřejmě potřeba být součástí jejího vedení. Samotná spolupráce s někým pro mě nikdy nebyla problém.

Po zkušenostech z posledních čtyř let bych ale byl při výběru některých „partnerů“ opatrnější. Politiku by měli dělat lidé pro obec, a ne pro svůj osobní prospěch. Stejně tak už nechci přebírat práci za lidi, kteří sami nenesou svůj díl odpovědnosti.

Co bys na závěr popřál čtenářům?

Poprvé v historii obce máme možnost se vyjádřit nejen ve volbách, ale také v referendu. To není úplně běžná záležitost, proto je dobré této možnosti využít a zvážit všechna pro a proti: ekonomické přínosy, vliv na krajinu, dostupnost služeb i bezpečnost seniorů. Každý z nás může dojít k jinému závěru. A to je právě podstata demokracie.

Stejně bychom měli přistupovat i k samotným volbám. Před nimi je vždycky hodně emocí, ale po volbách bychom měli být schopni spolu normálně mluvit a pracovat pro obec.